Choď na obsah Choď na menu
 


Alexandrijsky kodex

3. 6. 2012

 

http://www.csntm.org/Manuscripts/ManuscriptViewPage.aspx?id=203

Alexandrijský kodex (Codex Alexandrinus, London, British Library, MS Royal 1. D. V-VIII) je řecký majuskulní kodex pocházející z konce 5. století. Kodex byl napsán v Egyptě. Původně se skládal z 820 pergamenových listů, z nichž se dochovalo celkem 773. Rozměry listů jsou 32 cm (výška) a 26 cm (šířka), každý list má dva sloupce o 49 - 52 řádcích. Obsahuje s několika mezerami celý Starý zákon, Nový zákon se také vyznačuje rozsáhlejšími mezerami. Volně je k biblickému textu připojen list Klementův.

Kodex se dostal v roce 1098 do vlastnictví alexandrijského patriarchy. Odtud pochází i jeho název. V roce 1621 se kodex dostal do Konstantinopole a v roce 1627 jej daroval řecký patriarcha Kyril Lukaris anglickému králi Karlovi I.. Od té doby se nachází v Britském muzeu v Londýně.

 

Kodex
 
Křesťanská bible jako kodex

Kodex v původním slova smyslu označuje svazek listů svázaných ve hřbetu. Pro zápis mnohem výhodnější než původní svitky, které nahradil, neboť se v něm rychleji a lépe orientuje a dá se využít obou stran psací plochy (papyru, pergamenu …).

Pergamen

je nevydělaná při napětí sušená a hlazená zvířecí kůže. Používá se kůže různých domácích zvířat, např. oslů, vepřů, koz, ovcí nebo hovězího dobytka, zpravidla mladších jedinců, jejichž kůže je jemnější. Je to materiál bílkovinné povahy (kolagen a elastin).

 

Pergamen získal své jméno podle maloasijského města Pergamon, kde se dle starověkých pramenů začal vyrábět. S jeho výrobou se začalo za doby vlády krále Eumena II. (197-159 př. n. l.), kdy byl podle pramenů zakázán dovoz papyru.

Později se stal obecně výlučnou psací látkou až do začátku 13. století. Od 14. století počal být vytlačován papírem, u nás především cizí provenience, zpočátku nejčastěji papírem italským. Protože byl daleko trvanlivější než papír, pro důležité dokumenty se užíval až do 18. století.

V dobách, kdy habsburskou říši ovládla byrokracie, v českých zemích se žertem říkalo, že říši vládne husa a osel (psací husí brk a oslí kůže pergamenu).

Po celou historii byla největší nevýhodou pergamenu jeho vysoká cena. Aby se materiálem šetřilo, často se prováděla reskribace - z jednoho listu se vyškrabal původní text a list se použil znovu. Vyškrabané pergamenové listy, tzv. palimpsesty, jsou dnes zajímavými historickými dokumenty, protože speciální lampy umožňují přečtení původního vyškrabaného textu (staršího a tedy zpravidla historicky cennějšího).

Listina na jemnom pergamene

Hotovy stredoeuropsky typ pergamenu z kozej koze, napnuty na drevenom rame.

 

Vyroba

Kůže se zbaví chlupů buď pomocí loužení ve vápenném mléce po dobu 7 - 14 dní nebo enzymaticky a poté vyčistí. Čistá kůže se napne na rám a nechá uschnout. Následně se zdrsní pemzou, plní olověnou, nebo zinkovou bělobou rozdělanou v oleji a po zaschnutí nátěru se hladí a leští. Pro výrobu jemných pergamenů se užívá kůží mladých zvířat. Pro nejjemnější pergamen, tzv. velín, se používala dokonce kůže nenarozených jehňat - děložní pergamen. Výroba pergamenu je obrazově doložena v řadě pramenů, např. v cyklu iluminací michelsbergského rukopisu. Pergameníci se latinsky označovali jako membranarii, rasores perg.

Výroba pergamenu, 1568

Ve evropských druzích pergamenu rozlišujeme tři základní typy:

  • jihoevropský, též italský je jemněji zpracován jen po masové straně, na kterou se píše, druhá zůstává hrubší a žlutá;
  • středoevropský je zpracován oboustranně stejně (méně jemně) a píše se na obě strany.
  • byzantský se navíc potírá bílkem a více se vyleští

 

Papyrus

je psací materiál, sloužící k zápisu textů. Pro svou kvalitu, lehkost a skladnost brzy vytlačil ostatní psací materiály (hliněné, dřevěné, kovové, voskované destičky, ostraka), i když je nikdy zcela nenahradil. Základní surovinou pro výrobu byla stébla šáchoru papírodárného, který rostl a byl těžen ve starověkém Egyptě. Zde také se soustředila výroba papyru, i když se pak vyvážel do celého středomoří a byl preferovaným materiálem v celém antickém světě. Slovo papyrus pochází z koptštiny (pozdní fáze vývoje staroegyptštiny), v níž slovo papuro znamená „patřící králi“. Název prozrazuje, že v ptolemaiovské době byla výroba královským monopolem.

Stonky šáchoru papírodárného (Cyperus papyrus)

První dochovaný svitek papyru, ovšem nepopsaný, pochází z hrobky velmože Hemaky v Sakkáře z období 1. dynastie, nejstarší papyry popsané hieroglyfy jsou doloženy z konce 4. a z 5. dynastie (archiv nalezený v Abúsíru). Papyrus se používal až přibližně do roku 1100 po Kr., kdy změna egyptského klimatu způsobila vymizení příslušné rostliny, přetrvaly jen divoké formy. Papyrus však již od přibližně 2. století po Kr. začal být nahrazován novým psacím materiálem, pergamenem. I když se papyry používaly ve starověku snad všude, dochovaly se jen tam, kde vládne suché klima; na jiných místech se papyrus rozpadá. Nejvýznačnější papyrové nálezy tedy pocházejí opět především z Egypta.

Studiem starověkých papyrů se zabývá papyrologie.

 

Výroba

Héraklův papyrus

Jak se papyrus ve starověku vyráběl, není dnes úplně přesně známo. Poté, co se papyrus přestal okolo roku 1100 používat, bylo toto umění zapomenuto. Znalost výroby byla obnovena až ve 20. století na základě Pliniových Přírodních dějin (Naturalis Historia) a na základě dalších, nově nalezených textů. Přesto však se dosud nepodařilo vyrobit papyrus takové kvality, která by se vyrovnala starověkým exemplářům.

Při výrobě se postupovalo tak, že se typicky trojhranná stébla šáchoru zbavila svrchní zelené vrstvy. Tím se obnažila bílá dřeň, která vyplňuje stonek. Ta se následně podélně rozřezala na (cca 1-2 mm) tenké plátky. Jakého způsobu se používalo k řezání, je dnes předmětem dohadů. Proužky se namáčely na delší dobu do vody, aby změkly – samotná dřeň šáchoru (přestože je to hygrofyt) je křehká a snadno se láme. Ve vodě se dřeň máčela cca 6 dní pro výrobu světlého a 12 dnů, měl-li být výsledkem tmavě hnědý papyrus. Panovalo přesvědčení, že nejlepší je nilská voda, ale toto tvrzení nemá opodstatnění. Poté se proužky (např. paličkou) jemně zpracovaly a válečkem slisovaly, aby byly ploché, a následně rovnaly těsně vedle sebe nebo s malým překryvem na rovný podklad. Na ně se napříč kladla další vrstva. Vrstev mohlo být několik, podle toho, jak měl být list papyru silný. Obvykle ale byly dvě. Výsledné příčně přeložené plátky na několik dnů pod mechanický lis, kde se zároveň několik (podle novodobé výroby šest) dní sušily. Dlouhodobé stlačení způsobilo, že jednotlivé vrstvy plátků k sobě přilnuly natolik, že po vytažení z lisu držely vcelku, i když byl papyrus namáhán nebo překládán. Nakonec výrobce zarovnal hrubý povrch a případně ořezal nerovné okraje. Jednotlivé listy papyru se lepily za sebe škrobovou kaší, tak že mohl vzniknout i několik metrů dlouhý svitek.

V pozdějších dobách (přelom letopočtu) se kromě svitků používaly i papyrové kodexy. Ty byly svázány na způsob dnešní knihy a listy tak byly popsány z obou stran, čímž se šetřilo místem. V současnosti existuje v oblastech kolem Luxoru a Asuánu výrobny papyru, nyní již jako suvenýru pro turisty.

Papyrus se vyráběl v mnoha kvalitách, které se pak lišily i cenou. Nejdražší se používaly na knihy, nejlevnější na osobní dopisy, záznamy apod

 

Způsob psaní

Zápis na papyrus

Na papyrus se psalo násadkami ze seříznutého rákosu. Inkoust se vyráběl ze směsi sazí, vody a arabské gumy. Pokud se psalo na svitky, psalo se obvykle jen na jednu stranu, druhá, vnější strana, zůstávala čistá. Podobně v případě dopisů, které se po sepsání skládaly a sešívaly či svazovaly šňůrkou, se též psalo na jednu stranu. Na vnější stranu se psala adresa.

Psalo se pravidelně v sloupcích po řádcích, což byl nejlepší způsob pro psaní a čtení v případě svitků. Tento způsob zápisu se přenesl později i na kodexy, kde se též objevují sloupce.