Choď na obsah Choď na menu
 


 

Vulgáta je všeobecne

Vulgate 1.jpg

 

rozšírený latinský preklad Biblie, ktorý je ako jediný platný v katolíckej cirkvi. Tridentským koncilom bol uznaný ako rovnocenný so základným textom.

Z poverenia pápeža Damaza začal s prekladom učený cirkevný otec Hieronymus, preklad však pravdepodobne dokončili iní prekladatelia. Hieronymus použil preklad bežne používaný latinsky hovoriacimi kresťanmi, tzv. Vetus Latina (znamená „starý latinský“), nazývaný aj Itala, ktorý vznikol už v 2. a začiatkom 3. storočia. Vulgáta dosiahla všeobecné uznanie až v čase Gregora Veľkého.

 

Vulgata je latinský překlad Písma svatého, v jehož základu stojí překlad většiny biblických knih do latiny od církevního Otce Jeronýma z přelomu 4. a 5. století. Podnět k tomuto překladu dal papež Damasus I. Název tohoto překladu pochází ze spojení versio vulgata, tedy lidové vydání. Překlad byl pořízen do běžné latiny, aby mu jeho posluchači rozuměli, a záměrně neaspiroval na klasickou nádheru jazyka Ciceronova. Pro křesťanský Západ byla Vulgata nadlouho jediným překladem Bible pořízeným přímo z původních jazyků, zejména hebrejštiny, kterou se Jeroným naučil od židovských učenců.Různá vydání

Sám Jeroným je autorem přinejmenším tří mírně odlišných verzí Vulgaty. První z nich je tzv. římská Vulgata, která přetrvala pouze v Británii, a to až do roku 1066. Druhou verzí byla galikánská Vulgata, kterou Jeroným upravil o několik let později. Jednalo se o menší vylepšení, zvláště v textu Starého zákona. Tato verze se několik desetiletí po svém sepsání stala standardním latinským vydáním Bible katolické církve. Hispánská Vulgata se shoduje s římskou Vulgatou až na knihu žalmů, kterou Jeroným přeložil potřetí přímo z hebrejštiny.

Vznik Vulgaty

[editovat] Vetus Latina a Jeronýmovy překlady

Latinská bible užívaná před Vulgatou, obecně známá jako Vetus Latina neboli starolatinský překlad, nebyla výsledkem práce jednotlivce. Jednotlivé knihy byly přeloženy v různé kvalitě a stylu. Vzhledem k tomu, že Jeroným považoval deuterokanonické knihy, resp. knihy nezařazeného do palestinského kánonu za méně důležité než ostatní knihy, převzal jejich existující překlad (až na úseky knihy Tóbijáš a Júdit).

Jeroným začal revizí překladu evangelií, následně přešel k revizi překladu žalmů. O této revizi žalmů však není nic známo. Když se Jeroným přesunul v roce 387 do Betléma, začal překládat Septuagintu podle Órigenovy Hexaply. Vznikl tak nový překlad žaltáře, tzv. „galikánský“ (neboť se používal v galikánské liturgii). Ze Septuaginty přeložil také Jóba, Přísloví, Píseň písní, Kazatele a 1. a 2. knihu Paralipomenon. Není známo, zda Jeroným přeložil více knih ze Septuaginty.

V dalších překladech pokračoval Jeroným z hebrejštiny, tj. z originálního jazyka valné většiny Starého zákona. Započal svou práci opět žaltářem, dále pokračoval proroky včetně Daniela a jeho řeckých doplňků (390392), 1. a 2. knihou Samuelovou, 1. a 2. knihou královskou (392 nebo 393), Jóbem (394), a knihami Ezdráš a Nehemjáš (394). Poté následovaly knihy 1. a 2. Paralipomenon (395396), Přísloví, Kazatel, Píseň písní (398) a Pentateuch (asi 400). Svou práci zakončil překladem knihy Ester s dodatky (krátce před 404) a knihami Jozue, Soudců a Rút (405406).

Z Jeronýmova pera nám chybí překlady knih Makabejských, Bárucha a Jeremjášova dopisu. Jeroným také vynechal – kromě revize evangelií – celý Nový zákon.

 

Formace a složení Vulgaty

Jeronýmův počin byl sice velký, neznamenal však sám o sobě nic převratného - nebyl ani prvním, ani posledním pokusem o překlad Písma do latiny. Skutečnost, že překládal z hebrejštiny, také nebyla pro jeho současníky tak významná. Byla to autorita papeže Damasa I. a jeho zmínky v prologu k evangeliím, které učinily z Jeronýmova překladu hlavní a nejpoužívanější překlad. Jeronýmovy překlady začaly být používané zvláště od začátku devátého století, kdy se objevily ve větším počtu jednosvazkové biblické rukopisy. Nejvíce se prosadila verze Alcuinova, doplněná o latinskou verzi zbývajících, Jeronýmem nepřeložených knih. Alcuinova Vulgáta byla základem pro tzv. pařížskou vulgátu, standardní text latinské bible používaný v 13. století v Paříži, na němž se sjednotil více méně celý Západ. Vulgáta jako taková tedy existuje až od doby Alcuinovy, tj. od doby karolinské (9. století).

Od 9. století (tj. v Alcuinově verzi) obsahovala Vulgata následující knihy a překladové verze:

  • Jeronýmovy překlady z hebrejštiny včetně překladu knih Júdit a Tobiáš a s řeckými dodatky k Ester a Danielovi;
  • galikánský žaltář, tj. Jeronýmův překlad z řečtiny;
  • Baruch, který byl ve Vetus Latina součástí knihy Jeremjáš, velmi často v 8.13. století chybí;
  • Některé verze (např. zmíněná a převládající pařížská) po knize Nehemjáš obsahovaly 3. knihu Ezdrášovu, pod španělským vlivem následovala i 4. kniha Ezdrášova. Po 2. knize Paralipomenon následovala obvykle Manassesova modlitba. Přestože tyto knihy nebyly uznány Tridentským koncilem za součást biblického kánonu, byly i v Sixto-klementině tištěny jako dodatky.

 

Vulgata Sixto-clementina

Toto vydání Vulgaty (tzv. Sixto-klementina) bylo užíváno v liturgii římské církve až do 2. vatikánského koncilu. Během středověku se nevyhnul původní Jeronýmův text běžným opisovačským chybám, proto existovalo několik pokusů očistit takto poškozený text; mezi ně patří pokus Alcuina z Yorku na začátku 9. století za vlády Karla Velikého, který se stal podkladem pro Pařížské vydání Vulgaty. S příchodem knihtisku se zmenšilo i nebezpečí lidských chyb při vydávání knih a to přispělo k jednotnosti textu. Tridentský koncil potvrdil Vulgatu jako závazný latinský překlad Písma, a to vedlo k tomu, že bylo potřeba text ujednotit a pokusit se nalézt jeho původní znění. Prvním z těchto pokusů byl pokus papeže Sixta V. (15851590), tzv. Sixtinská Vulgata (Vulgata Sixtina). Příchod dalšího papeže, Klementa VIII. (15921605), však přinesl další z pokusů text očistit a vydat. Tato Klementinská Vulgata (Vulgata Clementina) z r. 1592 se stala standardním vydáním bible pro latinsky hovořící církev až do 60. let 20. století.

 

 

Nova Vulgata

Současným oficiálním latinským překladem římskokatolické církve je Nova Vulgata (též Neovulgata). Její překlad svěřil roku 1907 papež Pius X. benediktinům v Římě. Trvalo však několik desetiletí, než překlad dokončili. Hlavní rozdíl mezi Klementinskou a Novou Vulgatou spočívá ve využití moderních zásad textové kritiky a současného poznání biblistiky. Nova Vulgata se také liší v překladu slov, kde se její překladatelé domnívají, že Jeroným špatně pochopil význam původních slov. Nova Vulgata neobsahuje knihy obsažené v jiných vydáních, označované jako apokryfní (protestanty jako pseudoepigrafy) – např. 3. a 4. kniha Ezdrášova. Pravopis se také více blíží klasické podobě latiny než znaková podoba renesanční.

 

Stuttgartské vydání

Je potřeba se též zmínit o vydání Vulgaty vydaném německou biblickou společností (Deutche Bibelgesellschaft) se sídlem v Stuttgartu. Toto vydání, Biblia Sacra Vulgata (ISBN 3-438-05303-9), se snaží reprodukovat původní, čistou Vulgatu, kterou sepsal Jeroným před zhruba 1600 lety. Jde o klasické kritické vydání, které se ale musí potýkat s neobvykle vysokým počtem dochovaných rukopisů. Základem vydání je Codex Amiatinus, jenž je považován za nejlepšího středověkého svědka původního Jeronýmova textu. Důležitou součástí textu jsou též Jeronýmovy úvody ke knihám. Toto vydání je ze zmíněných edic nejběžnější na internetu a obsahuje též 3. revizi Jeronýmova překladu Žalmů.

Význam pro evropskou kulturu

Vulgata má pro vývoj kultury a umění ve středověku privilegované postavení. Byla biblickým překladem, který sjednocoval západní křesťanstvo a vlastně celý evropský kontinent. Dodnes se můžeme v různých dílech – a nejen církevních – setkat. Dokonce mnohé obrazy převzaté přímo z latinského překladu Bible se staly prostorem, v němž se vyvíjel kánon evropského umění a svérázná symbolika. Svým stylem i obraty ovlivnila Vulgata všechny ostatní překlady Bible do moderních jazyků